Poutavý rozhovor zakladatelky RoSy Anny Ježkové o dnešním životě seniorů. MF Dnes, 14.10.2024

Věk je jenom číslo a nikdo nepatří do starého železa. O tom je přesvědčená provozovatelka domovů pro seniory Anna Ježková. V rozhovoru mluví také o tabuizovaném tématu sexuality seniorů a jejich aktivitě v pokročilém věku.

LIBEREC Hravost a vitalitu, kterou mohou závidět i mladí předvedli před časem senioři z Centra RoSa, kteří již podruhé vyšli na červený koberec v kostýmech inspirovanými pohádkami Tisíce a jedné noci. Jednou z účinkujících byla i Anna Ježková, majitelka domu pro seniory. Říká, že věk je jen číslo a rozhoduje správné nastavení mysli.

Můžete nastínit svůj životní příběh a proč práce se seniory?

Ovlivnila mě doba mých studií ve Francii, kde jsem se starala brigádně o kvadruplegika. Bylo mu tenkrát 41 let a byl po nehodě na motorce. Měl tracheostomii a byl dvacet let na invalidním vozíku. Přitom byl schopen žít sám v rodinném domě, který byl za městem Bordeaux, a to díky veškerým službám, které byly dostupné a které ke každodennímu životu potřeboval. Byly to služby jak zdravotní, tak sociální, které mohl kombinovat dle svých potřeb, a to nejen v místě svého bydliště, ale mohl si je objednat ve chvíli kdy například cestoval. To mě fascinovalo a ovlivnilo to částečně celý můj další život. Když jsem se vrátila zpátky, měla jsem úplně jiný pohled. Najednou jsem řešila, jak a kam je možné dostat se bez bariér. Koukala jsem na chodníky, které byly překážkou pro vozíčkáře. Potom jsem začala úzce spolupracovat s Červeným křížem. S jeho tehdejším ředitelem jsem objela domovy, které stavěli na Moravě, a to mě inspirovalo se touto problematikou zabývat. Zjišťovat, jak fungují v Česku sociální a zdravotní služby pro lidi, kteří chtějí žít doma, ale potřebují k tomu další servis. A tak jsem se dostala i k seniorům.

Jak dlouho provozujete domovy pro seniory?

Od první myšlenky až po realizaci prvního domu v Praze uběhlo více jak 10 let. Rezidence a Centrum RoSa v Praze se otevřely v roce 2014, ale s přípravami jsme začínali už v roce 2010.

Kolik jich máte?

Teď jsou dva. První v Praze, o kterém jsem už mluvila, tam máme již čekací lhůty. Druhý v Liberci. A už teď vidíme, že to nestačí.

Plánujete další domovy, případně pečovatelské domy?

Koncept propojení bydlení pro seniory se službami a komunitním centrem, se ukazuje jako správná cesta. V plánu je určitě další v Praze a v tuto chvíli jsme nejblíže stavbě RoSy v Plzni. V každém větším regionálním městě by měla RoSa fungovat, ale hledání správných pozemků a vyřizování potřebných povolení je u nás bohužel dlouhá cesta pro trpělivé. Zatím trpělivost máme.

V čem se odlišujete od ostatních?

RoSa je jiná v tom, že se snažíme, aby senioři, kteří v ní bydlí, byli samostatní co nejdéle, tedy do co nejvyššího věku. Dáváme jim podporu, jakou aktuálně potřebují, ale bydlí ve svých bytech, kde mají svoje věci a nábytek, mají tam třeba i svoje mazlíčky a hlavně soukromí. Ke každému obyvateli pak přistupujeme individuálně a řešíme s ním, co on sám potřebuje. Klienty máme opravdu rozmanité a ukazuje se, že věk je opravdu jenom číslo. I v devadesáti můžete začít skládat básně či hrát divadlo. Důležitá je podpora v každodenních činnostech fyzického charakteru, úklid, pohyb či osobní hygiena, nákupy.

Jaké jsou podle vás nejčastější mýty při práci se seniory?

Měli bychom mluvit o osobách starších věkem, nicméně tak jak jsem napsala, věk je jenom číslo a nevypovídá nic o fyzickém či psychickém stavu daného člověka. Často mentální zkratkou uvažujeme o starších jako o těch, co jsou slabší, zranitelní, ne vždy tomu tak ale je. Jako ve všech věkových skupinách, setkáme se s lidmi různými.

Zdá se vám, že je péče o seniory dostatečná?

A přesně tato otázka ukazuje na to, že automaticky uvažujeme o tom, že pokud mluvíme o seniorech, mluvíme o péči o ně. Není už jenom tato otázka částečně zavádějící ? (úsměv) Ale chápu, kam míříte, demografie a její dopady na ekonomiku obecně, je celosvětové téma, a to zejména v zemích rozvinutých. Japonsko je tomu krásným příkladem. Musíme začít každý u sebe, u způsobu, jakým stárneme. V České republice, stejně jako v jiných státech Evropy, bude v roce 2050 ve městech žít více jak 25 procent populace ve věku nad 65 let, a to sebou bude přinášet mnoho změn, které bychom měli začít připravovat už nyní, a to jak ve strategických plánech rozvoje měst, tak v přípravě společnosti na to, že ekonomicky nemůžeme unést náklady spojené s veškerou péčí. Bude třeba většího zapojení dobrovolníků, rodin a motivace nás všech k tomu, abychom mysleli na průběh stárnutí a připravili se.

Kde je potřeba přidat?

Všude. Mluvit o daném tématu. Nedívat se něj jako na tabu, hledat inspirace v zahraničí. Snažit se podporovat aktivitu kolem a dlouhodobé vztahy a vazby, které nám pak mohou v případě potřeby pomoci. Dříve to byla rodina a často je i nyní, která je tím prvním, na koho se obracíme v momentě, kdy potřebujeme. Může to být systém dobrovolnických spolků, komunitních podpor. Bude dobře, pokud budeme připravovat variant mnoho, aby si každý mohl vybrat to, co mu bude vyhovovat.

Je chvályhodné, že seniory chcete zabavit. Jaké programy pro ně vymýšlíte a jak často a jaký je ohlas?

Ti, kteří k nám jdou bydlet, vědí, že je u nás centrum otevřené všem generacím. Jsou to lidé nastavení tak, že nechtějí jen sedět a dívat se z okna. Centrum jim nabízí řadu možností od kurzů na počítače, přes různá cvičení, tance, kreativní věci, přednášky, ale také mezigenerační setkávání, kdy oni mohou něco předat dětem a ty naopak jim. Zatímco v pražské RoSe máme divadlo, v liberecké RoSe chtěli senioři fitko, tak ho mají a chodí cvičit. Důležité je také zmínit, že do Centra RoSa chodí i lidé z venku, kteří přímo u nás nebydlí.

Zmínila jste se, že senioři ve velkém používají moderní technologie a nějak nezaostávají za těmi mladšími. Můžete to rozvést?

Ano, mladší senioři už jsou běžně na internetu, používají sociální sítě. Ukázal to covid, kdy se nemohli setkávat, ale vedli čiré diskuse přes Facebook. V Liberci máme také jednu dámu, která doučuje děti češtinu online. Má několik žáků. Většina našich obyvatel používá chytrý telefon, komunikují mezi sebou, s přáteli i rodinou. Nicméně jak mohou být technologie pojítkem, samozřejmě pro mnohé jsou také bariérou. Je tedy stále třeba pracovat a nabízet kurzy, kde je možné postupně se dovzdělávat. Co je důležité, mít chuť se vlastně celý život něco učit.

Teď budeme trochu pikantnější, ale domnívám se, že je potřeba prolomit ledy. Sex a sexualita seniorů je ve společnosti přehlížené a silně tabuizované téma. Co si o tom myslíte?

Láska kvete v každém věku. Máte pravdu, je to trochu tabu, ale být by nemělo. Když jsem s myšlenkou RoSy seznamovala mé známé ve Francii, on je psycholog v domově pro seniory, ona byla ředitelkou, tak mi řekli a víš co jediné budeš řešit? Sex a alkohol.

Domníváte se, že v tomto případě na věku nezáleží?

Ano, měli jsme pár, který se seznámil, když jim bylo přes 80 let, tedy zase, věk je jenom číslo. Měli každý svůj byt, aby měli klid, ale mnoho času trávili spolu a láska to byla jako trám.

Dalo by se tedy říct, že i v pozdním věku je běžné, že navazuji důvěrné vztahy třeba v domovech pro seniory?

Ano, máme stejnou zkušenost. V Liberci nám bydlí přímo páry, manželé, nicméně máme i páry, které se seznámily přímo v RoSe.

Jak k tomu přistupuje personál?

Nezasahujeme do soukromí našich klientů. Plně respektujeme jejich svobodu a rozhodnutí a snažíme se být diskrétní.

Dříve byl rozšířený nešvar, že děti nebo příbuzní strčili seniora do ústavu nebo do domova, a ještě si jednou za měsíc přišli pro jeho důchod. Jak je to dnes?

U nás tohle vlastně nesledujeme, pro nás je důležitější chránit soukromí našich klientů. Možná máme i to štěstí, že rodiny našich klientů fungují lépe než to, co popisujete.

redaktor MF DNES